Pátým českým nositelem Evropské ceny Karla IV., jíž uděluje tzv. sudetoněmecký landsmanšaft, je Mgr. Daniel Herman
Mgr. Daniel Herman na 23. setkání obyvatelů Šumavy v Pasově: Vyhnání sudetských Němců bylo hluboce nemorálním činem.
Již déle než 40 let se stará dolnobavorské město Pasov o svůj patronát nad vyhnanými obyvateli Šumavy. Jsou zde stále vítanými hosty…
1200 účastníků se sešlo k slavnostnímu shromáždění v hale tří zemí. V projevu ke shromážděným vrchní starosty Albert Zankl zdůraznil: „Tento patronát bude mít i pro nás v budoucnosti zvlášť cenný význam.“ Podpora města bude pro obyvatele Šumavy i v budoucnosti jistá. Vrchní starosta jim poděkoval za to, že si i nadále udrželi své kulturní tradice. Také řekl: „Vyhnání je a zůstává bezprávím. Za tímto tématem se nesmí udělat žádná tlustá čára.“
Za českou biskupskou konferenci přišel Mgr. Daniel Herman. Jeho projevu byla věnována velká pozornost.
„Milí Šumavané, moje sestry a moji bratři, milí přátelé. S velikou radostí jsem slavil s děkanem dómu Mochti a s vámi všemi krásnou bohoslužbu. Chápu, že je to znamení naší sounáležitosti a znamení nové budoucnosti národů. My, křesťané, jsme povoláni k tomu, abychom ve sjednocující se Evropě dávali příklad úspěšného porozumění.
Velké utrpení, které lidé ve 20. století prožili, má svůj původ v opovrženíhodném režimu komunismu a národního socialismu. 20. století také mnoha Šumavanům přineslo hořkou zkušenost ztráty vlasti. Pro mnohé utrpěné bezpráví zůstává stále ještě bolestí.
Každý člověk potřebuje svou vlast, místo, na kterém se cítí dobře, na kterém je obklopen lidmi, kteří pro něj chtějí jen dobro, na kterém může zapustit kořeny, místo, na kterém nachází úkryt a bezpečí. Tím tragičtějším je pro něj, když je mu tato vlast násilně odebrána a místo jeho úkrytu a bezpečí je mu zastíněno strachem a bolestí. Vyhnání je vždy spojeno s bezprávím, s utrpením vyhnance, s porušením lidských práv a se ztrátou vlasti. Vyhnání sudetských Němců po druhé světové válce z jejich staré vlasti bylo hluboce nemorálním činem. Princip kolektivní viny musí být zcela jasně a otevřeně odsouzen.
My, Češi a Němci, jsme sousedé a chceme být dobrými partnery ve společném evropském domě. Do budoucnosti je pouze jedna cesta: to je mírumilovné soužití a usmíření v pravdě a spravedlnosti.. Nová Evropa potřebuje stále nové úsilí, aby překonala staré příkopy a vybudovala cesty k usmíření. “
Tato slova mluvčího biskupské konference Mgr. Daniela Hermana šla k srdci Šumavanů, kteří zůstali i kteří byli vyhnáni. Byla to stejná linie jako ta, která tehdejší arcibiskup z Mnichova, Josef Ratzinger, dnešní papež Benedikt XIV., před 26 lety vyslovil ve svém kázání na sváteční bohoslužbě Sudetoněmeckého sjezdu v r. 1979 v bavorském hlavním městě, když mluvil „o bezpráví vyhnání“ a že „ 15 milionů lidí vyhnaných po válce za nejhorších průvodních okolností, by se mělo vrátit zpět.“ Z různých důvodů svět o tom nerad slyší. To dobře nejde do jeho obrazu dějin. Bránil se tomu, aby toto bezpráví bylo při usmiřování zamlčeno a zdůraznil: „ Láska, která vyžaduje zřeknutí se pravdy, není žádná pravá láska. Měla by špatný základ.“ (A právě zřeknutí se pravdy, mezinárodního práva, spravedlnosti na nás požadují zvláště profesionální „vyhnanci“. Usmíření v jejich pojetí je vlastně revizí, revanšismem a novým Drang nach Osten, který ohrožuje existenci nejen našeho státu, ale i našeho národa. Na tyto podmínky nelze v žádném případě přistoupit. – pozn. red.) Prager Volkszeitung, č. 35-36, 1.září 2005, výňatek z článku, překlad a redakce: dr. J. Čermák,CSc.
K projevu D. Hermana v Letech
Nedávno měl pan ministr Herman velké vystoupení v Letech u Písku, kde se vzpomínalo na oběti romského holocaustu. Nechme stranou otázku, zda v Letech byl pracovní tábor pro Romy nebo se jednalo o koncentrační tábor. Řada pramenů mluví o pracovním táboru, který v létě r. 1942 měnil svou podobu. Podstatnější jsou však následující slova pana ministra: „Není možné svalovat vinu je na fašistické Německo. S plnou pokorou je třeba vyznat, že tento koncentrační tábor pro Romy byl veden příslušníky protektorátní policie. Ve své hrubosti a surovosti se příliš nelišili od německých nacistických katanů v jiných koncentračních táborech.“ (Právo, 2. srpna 2014, str. 2, V Letech uctili památku obětí romského holocaustu, Pavel Orholz) A je hotovo. I my, Češi, jsme měli svůj koncentrák, který jsme vedli téměř stejně jako němečtí smrtihlavové. Že Himmler ze strachu před trestem spáchal sebevraždu, víme. Trestu smrti by jistě neušel. Jak to však bylo s R. Bienertem po válce? Byl postaven před Národní soud, který ho odsoudil na tři roky vězení za kolaboraci s nacisty, nikoliv za zločiny proti lidskosti, nikoliv za to, že by měl na rukou českou krev. Kdyby Lety a Hodonín byly vedeny jako koncentrační tábory, které se ani moc nelišily od těch německých, jak tvrdí pan ministr, tak R. Bienert by u Národního soudu skončil mnohem a mnohem hůře. Nebo si snad pan ministr myslí, že Národní soud by měl pro české obdoby německých smrtihlavů nějakou slabost? Ne, jistě neměl! Špatně by skončili i všichni další Češi, kteří by se chovali k vězňům tak, jak bylo pravidlem v německých koncentračních táborech. A my víme, že k takovým procesům nedošlo.
O přísnosti lidových soudů k pachatelům svědčí jejich činnost a vynesené rozsudky. Jimi „bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, a 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z čehož bylo 443 Němců, 293 Čechů. K dočasnému trestu na svobodě bylo odsouzeno celkem 19.888 osob, kterým byl uložen trest na svobodě v trvání celkem 206.334 let, tedy každému z těchto odsouzených byl průměrně uložen trest v trvání přes 10 let. Téměř ve všech případech, v nichž došlo k uložení trestu na svobodě, bylo odsouzeným uloženo, že celý trest nebo značnou část trestu odpykají ve zvláštních nucených pracovních oddílech.“ (Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti, na 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé dne 29. května 1947)
Znovu zdůrazňuji, že nikde jsem nezaznamenal, že by strážci v táborech v Letech či v Hodoníně byli za spáchaná zvěrstva postaveni před soud a odsouzeni. A právě i tento fakt, mne vede k závěru, že výše uvedené tvrzení páně ministra, jak jsem přesvědčen, je hrubá nepravda, která špiní naši minulost. Ostatně i takto podobně nás „vychvaluje“ SL. Československá republika, pokud byla samostatná, nezřizovala koncentrační tábory ani pro Židy, ani pro Romy, ani pro politické odpůrce, jak se dělo od r. 1933 v nacistickém rajchu. V ČSR byl jediný skutečně demokratický stát ve střední Evropě. Panství zákona bylo zde domovem. Holt časem se poměry začaly měnit. Po Mnichovu to začalo a protektorátem pokračovalo. Co nařídili Němci, to platilo ve zbytkovém Československu a plně v protektorátu. Nikdo z Čechů, kromě několika kolaborantů a pomatených fašounů, neměl zájem na odstraňování Židů ze společnosti, na jejich deportaci do koncentračních táborů a následné zavraždění. Protektorátní režim Němci neustále přičinlivě a horlivě přizpůsobovali obrazu svému.
K tiskové zprávě o vystoupení pana ministra kultury Daniela Hermanna na půdě ČSBS
NO č.12/2014
Po přečtení tiskové zpráva o vystoupení pana ministra Hermanna na ÚV v NO.č.12, jsem dospěl k názoru - buďto jsem byl celou dobu pomýlen a bloudil jsem - anebo je to opačně.
Pan ministr, který na svém vystoupení na ÚV údajně tak vychválil do nebes Herr Posselta, ozřejmil charakter Ackermangemeinde u nás. Je to nerevanšistická vlastenecká organizace, starší než landsmannschaft, a hlavním posláním je vést dialog a stavět mosty. Dále máme obrovské štěstí, že žijeme v Unii - v Evropě bez válek.
Tak nevím, nevím, paní Müllerová, jak to vlastně je. Nerevanšistická organizace dialogu je členkou střechového revanšistického landsmannschaftu s agresorem jménem pan Posselt, (a jiní), kteří soustavně plivou na nejvyšších místech Unie proti právu ČSR a proti prezidentským dekretům, označují je za civilizační vřed na těle Evropy a kážou kacířským Čechům, aby je konečně zrušili. A v tomto seskupení funguje i osvícená dialogová, humanistická křesťanská Ackermanngemeinde nazvaná po Oráči z Čech. Tak nevím, kdopak se tu vlastně s (ne)pravdou a láskou, a dialogem prošvejkovává československými dějinami.
Navíc, jako příbuzný srbské a černohorské rodiny, se musím důrazně ohradit proti slovům pana ministra o tom, že žijeme v Evropě a Unii bez válek. Kdopak to roku 1999 válčil jako agresor proti nebohé Jugoslávii, která se ani nemohla bránit ??? Naše rodiny unikly bombám EU a NATO je o vlas. Pan ministr neví, že Srbové tuto krvavou agresi navěky nazvali „78 dana rata"? Pan ministr neví, že na Srbsko, Černou Horu a dokonce i na maďarské území 78 dní padaly bomby a rakety a ochuzený uran ??? Že to je navěky v dějinách zapsaná 78 denní válka a nikoli, jak to exprezident Havel lhářsky označil, "letecká akce NATO"? Agresivní války se označují jako "akce" ?? Fuj !
Jestliže toto je oficiální tisková zpráva našeho ČSBS, a jestliže členové ÚV děkovali panu ministru za takové vystoupení, a hodlají v takovém dialogu nedialogu pokračovat, pak nevím, co si mám myslet. Nechci tuto zprávu zpochybňovat jako celek, aby to nebylo považováno třeba za "rebelii" nebo "narušitelství svazové jednoty" či jinak označeno nějakou jinou terminologickou zhovadilostí.
Ale musím se velmi důrazně ohradit proti nepravdám pana ministra o dobrotivém spojení Ackergemainde s landsmannschaftem jako střechovou organizací a proti trestuhodnému zamlčení jugoslávské války, jejichž strašných následků jsem byl sám svědkem a napsal jsem o tom knihu.
Nakonec k panu ministru. Pokud to se svým vystoupením myslil vážně, nechť se Ackermanngemeinde oddělí od landsmannschaftu a distancuje se především od Herrn Posselta a jeho agrese proti dekretům, i proti dalším antibenešovským agresorům, ať už jsou to ženy jako Frau Steinbachová, nebo muži jako Herr Stoiber a další.
A pokud se jedná o Evropu, ať pan ministr konečně přizná,že jsme nežili v neválečném stavu,protože v r.1999 došlo k hanebnému pošlapání evropského míru a pokoje vražednou agresivní 78 denní válkou proti Srbům.
Pan ministr říká - chceme stavět mosty. Neříká ke komu. Pokud například k demokratickým Němcům a Rakušanům, vše v pořádku, Pokud k pánům Posseltům a Stoiberům, vše v nepořádku. S tím nemůže žádný slušný člen ČSBS podle mne souhlasit. Protože tito pánové a jejich společníci z landsmannschaftů nejsou ani naši přátelé, ani naši partneři. Jsou to naši otevření nepřátelé, otevření nepřátelé našeho prezidenta Budovatele dr. Beneše, a chtějí nás znovu jen obelstít, jak se to v našich dějinách již několikrát tragicky stalo.
Toto je stanovisko člena ČSBS a příbuzného Srbů postižených vražednou válkou r.1999.
Dr.Jaroš Nickelli, předseda OV ČSBS Boskovice
Projev D. Hermana na 67. sjezdu sudetů
15. 5. 2016
Milí krajané!
Je pro mne velkou poctou smět vás pozdravit jako první člen vlády České republiky na vašem každoročním setkání.
Letos uplynulo už 70 let od doby, kdy vaši rodiče, prarodiče, a dokonce i mnozí z vás, jste byli donuceni opustit své domovy, ve kterých měli naši předkové společné staleté kořeny.
Češi, Němci, Židé, Poláci, Romové a příslušníci jiných národů mají původ své identity v Čechách, na Moravu a ve Slezsku, kde mnozí měli své domovy.
Tragické události XX. století toto spojení porušily, roztrhaly a některé definitivně zničily.
Židovská a romská komunita byla v období nacistického teroru zničena téměř úplně. Vztahy mezi Čechy a Němci, byly zničeny zločiny nacistů, kteří nadřadili německý lid nad českým.
Nicméně, to není vše. Po skončení války se z touhy po pomstě a v odplatě za tuto genocidu dopustila i část české populace hrozných forem trestné činnosti vůči německy mluvícím občanům. Dokonce i několik měsíců po podpisu mezinárodní dohody, která ukončila válečné utrpení.
Jak je vůbec možné, že mohlo dojít k takovému utrpení? Podle jakých pravidel a zásad bylo možné, že kulturní a společenská scéna podobné zločiny, za které se dnes stále stydíme, tolerovala? A můžeme si být jisti, že takové nelidské ideje již nežijí?
Jsem přesvědčen o tom, že tak dlouho, pokud se budeme snažit tomu porozumět, pokud budeme cítit hanbu, a pokud bude někdo, ke komu můžeme směřovat prosbu o odpuštění, je tu naděje, že rány z minulosti se budou léčit alespoň částečně. A že můžeme stavět na tom, že vztahy mezi našimi zeměmi jsou posíleny, že jsme skutečně lidé, kteří budují vztahy s ostatními na vzájemném respektu a vzájemné důvěře.
Nebezpečný princip, který umožnil tyto hrozné činy, byl postaven na fikci kolektivní viny na základě etnického původu. Pouze tímto způsobem mohla být pošlapána lidská práva tisíců lidí, mohly být připraveny o svůj majetek, svou čest a v mnoha případech o své životy. A. dokonce bez ohledu na to, zda osobně byli pro, nebo proti, nacistické okupaci.
Tento nebezpečný princip vznikl z nenávisti. Vznikl z pokusu, který se vymyká z odpovědnosti za práci našich otců, kteří se vždy snažili žít společně v míru. Tento princip byl posílen přesvědčením, že je možné omezit svobodu člověka z důvodu jeho etnického původu nebo rasy.
Proto musíme být pokaždé v pohotovosti, když je člověk zbaven možnosti svobodné volby a je automaticky přiřazen k jakékoliv skupině.
Proto bych se jako politik připojil v tomto bodě ke slovům lítosti, která zřetelně vyjádřil po pádu železné opony v roce 1990 náš bývalý prezident Václav Havel. Havel řekl v té době, že vyhnání Němců z českých zemí bylo nemorálním aktem, který nebyl vedený touhou po spravedlnosti, ale touhou po odplatě.
Podobné omluvné gesto učinil i bývalý český premiér Jiří Paroubek k sudetoněmeckým antifašistům, kteří podstoupili dvojí utrpení: nejprve od Hitlerova režimu, ve kterém byli pronásledováni za své politické přesvědčení a nakonec po válce pro svůj etnický původ.
V roce 2013 vystoupil v Mnichově v bavorském parlamentu český premiér Petr Nečas. Ve svém projevu vyjádřil politování nad poválečným vyhnáním sudetských Němců z bývalého Československa. Ukázal, jak moc se navzájem potřebujeme pro pochopení vlastní identity. Stručně řečeno, jeden bez druhého se neobejdeme.
Téměř dvacet let uplynulo od podpisu německo-české deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji. Kancléř Helmut Kohl a premiér Václav Klaus 27. ledna 1997 společně prohlásili, že obě strany jsou si vědomy své povinnosti a odpovědnosti, rozvíjet německo-české vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy.
Dnes, čtvrt století po pádu Berlínské zdi a železné opony v Evropě od Baltu k Jadranu, vás mohu jako český politik stojící před vámi oslovit jako milé krajany, kteří milujete náš společný domov.
Pro mě osobně je to zvláštní okamžik. Pocházím totiž z rodiny, která byla zasažena hrůznými událostmi XX. století. Někteří z mých příbuzných nepřežili takzvané "konečné řešení" židovské otázky. Ti, kteří naštěstí zázrakem přežili, byli těžce zasaženi novou, tentokrát rudou diktaturou.
Na mých vlastních zkušenostech a zkušenostech mé rodiny vím moc dobře, že lidé nemohou být jednoduše zredukováni podle svého etnického původu, nebo politické či náboženské orientace. Nejsou ani jen "Němci", ani jen "Češi". Jsou to skuteční lidé se svou vlastní odpovědností za své životy a činy.
Moje rodné město jsou České Budějovice, jihočeská metropole. Narodil jsem se tam v roce 1963. Určitě někteří z vás pocházejí odtamtud. Ty bych chtěl především pozdravit.
Dětství a mládí jsem strávil na Šumavě, v bývalé dřevorubecké vesnici zvané Guthausen, která leží mezi Tussetbergem a Berg Kubani. Tam moji rodiče v roce 1965 koupili opuštěný dům. Dům byl, jak lidé říkali, "po Němcích". A právě v této obci, která byla založena dřevorubci ze sousedního Bavorska a Rakouska, před 200 lety na Schwarzenbergském panství Český Krumlov, jsem měl poprvé možnost sledovat stopu německo-českého soužití v zemích Bohemie se všemi dobrými a špatnými stránkami. Kolik opuštěných budov a ruin jsem objevil. A kolik opuštěných zahrad se vzrostlými stromy, které svými scvrklými, prorostlými větvemi psaly na obloze otázku: "Proč?"
Na jaře, když zazněla dechovka českých trubek na hřbitově, jsem nacházel částečné odpovědi. Právě tady jsem měl příležitost často se setkat s Šumavany, se kterými jsem hodně prodebatoval. Mluvili jsme o době před válkou, během ní a po válce. A já jsem měl jedinečnou příležitost poslouchat jejich příběhy.
Mezi nimi byla spisovatelka Rosa Tahedl, jejíž knihy jsem všechny četl, a spolu s ní často diskutoval.
Já jsem věděl až příliš dobře, že tyto kontakty s takzvanými "západoněmeckými revanšisty" byly velmi pečlivě sledovány komunistickými úřady. Nicméně moje zvědavost mi umožnila pochopit, jak historické šoky, které válcovaly střední Evropu, otřásly osudy místních lidí ze strachu z pronásledování.
Měl jsem tak možnost podělit se o jejich utrpení, ale také o jejich naději na usmíření. Z tohoto důvodu jsem se stal členem občanského sdružení Ackermann-Gemeinde, a jsem jeho druhým předsedou v České republice.
Nyní můžete lépe pochopit, proč jako člen vlády České republiky dnes stojím před vámi.
Vyjadřuji slova lítosti nad zločiny některých z vašich předků. Zároveň hluboce lituji toho, co spáchali před sedmi desetiletími někteří z našich předků, a tím hluboce zranili naši staletí trvající koexistenci.
Jsme si dobře vědomi jedinečné historické příležitosti, a sice možnosti vrátit se do opuštěných zahrad a hřbitovů a společně ošetřovat ovocné stromy a opuštěné hroby. Nyní můžeme společně odstranit ze starých stromů odumřelé větve, odstranit otazník na obloze a zajistit, aby stromy opět přinášely ovoce.
Také chci využil této příležitosti, aby poděkoval za na obnovu a údržbu našeho společného kulturního dědictví v Čechách, na Moravě a v rakouském Slezsku. Bez vaší pomoci by dnes pravděpodobně již neexistovalo mnoho kostelů, kaplí a hřbitovů. Velké Boží požehnání za to!
Ještě bych si dovolil poděkovat také za pozitivní přínos ke stavění mostů mezi našimi dvěma národy, k revitalizaci a zlepšení česko-bavorských vztahů.
Mnozí z vás od převratu, a někdy i dříve, aktivně přispěli k překonání separace mezi našimi národy a k vytvoření nového vztahu. Na mnoha místech rostla důvěra, začalo přátelství. Státní a církevní vyznamenání a čestná občanství měst pro mnohé z vašich řad ukazují, že jste vítáni a cítíme se být s vámi spojeni.
Žijeme ve společném evropském domě, který se snažíme stavět na principech odpovědnosti a svobody jednotlivce, ale také na přesvědčení, že pouze usmíření může položit pevný základ pro naši spolupráci.
Jsme si dobře vědomi nebezpečí, která na nás číhají v dnešní době. Na prahu Evropy nejsou jen nešťastní lidé, kteří doufají v naši pomoc. Ale i ti, kteří nesdílejí naše hodnoty a chtějí žít ve svobodě, ohrožující naše hodnoty. Došlo to až ke strachu z budoucnosti v naší společnosti. V našich ulicích a médiích slyšíme stále víc a víc slova nenávisti.
Nicméně nesmíme ztrácet naději. Musíme se snažit neustále stavět náš společný evropský dům, který nám poskytli naši předci, který musíme být připraveni bránit proti každému, kdo se snaží znovu zasít nenávist a strach.
Dědictví našeho společného krále a císaře Karla IV., jehož 700. výročí jsme si připomněli včera, nás k tomu zavazuje.
Kéž nám Bůh pomůže v tomto úsilí.
http://www.sudeten.de/cms/st/?Presse_%2F_Reden:Reden
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf
7. 9. 2020, 19:05 – Praha • Aktualizováno 7. 9. 2020, 19:45
Bývalému ministrovi kultury Danielu Hermanovi v pondělí předal německý velvyslanec v České republice německé státní vyznamenání Velký spolkový kříž za zásluhy s hvězdou. Oznámil to na Twitteru velvyslanec Christoph Israng.
Bývalý ministr kultury Daniel Herman Foto: Petr Horník, Právo
"Pan Herman se po několik desetiletí zasazuje o česko-německé porozumění a smíření a patří k osobnostem, které tento proces ovlivňovali a ovlivňují," uvedl Israng, který svůj twitterový příspěvek doplnil o fotografie ze slavnostního aktu.
Velký spolkový kříž za zásluhy s hvězdou je prostřední z devíti tříd Záslužného řádu Spolkové republiky Německo, který je jediným německým spolkovým vyznamenáním. Německo ho uděluje za významné činy v politické, hospodářské, kulturní, duchovní nebo veřejně prospěšné činnosti.
V minulosti Velký spolkový kříž za zásluhy s hvězdou dostali například někdejší ministr kultury Pavel Tigrid (2000), literát a diplomat Jiří Gruša (2006) nebo někdejší velvyslanec v Německu a nynější ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Rudolf Jindrák (2014).
Herman byl ministrem kultury ve vládě Bohuslava Sobotky v letech 2014-2017. V minulosti byl také poslancem, ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů i mluvčím České biskupské konference. Působil i v česko-německých organizacích a byl spoluzakladatelem Česko-německého diskusního fóra. V roce 2016 jako první český ministr vystoupil na Sudetoněmeckém sněmu v Norimberku.
Novinky.cz
Na projekt Smíření 2016 přijelo do Prahy několik desítek tzv. sudetských Němců, kteří byli pamětníky poválečného přesídlení
Více než devadesát pamětníků poválečného odsunu a jejich potomků přijede v sobotu 5. listopadu do Prahy na setkání a koncert v rámci projektu Smíření 2016. Na koncertě Stamicova kvarteta a sboru Radost v kostele sv. Antonína na Strossmayerově náměstí se s nimi může setkat i široká veřejnost. Projekt Smíření, nad nímž převzal záštitu ministr kultury Daniel Herman a starosta Prahy 7 Jan Čižinský, zahájí ve středu 2. listopadu diskuze na téma Vysídlení po 70 letech v kině Bio OKO. Vstup na obě akce je volný.
„Reakce pamětníků na naše pozvání jsou neuvěřitelně pozitivní, jsme rádi, že jich do Prahy dorazí tolik. Je to jedna z posledních šancí se s nimi setkat,“ říká jednatelka Sdružení Ackermann-Gemeinde Eva Engelhardt. Pozitivní ohlasy na akci mají organizátoři i z řad české veřejnosti – na crowdfundingovém portálu Hithit se jim podařilo na projekt vybrat více než 70 000 korun. „Ochota přispět ukazuje na to, že se pohled Čechů na vysídlení Němců mění,“ domnívá se organizátorka projektu Vlaďka Vojtíšková.
Nedílnou součástí projektu je i putovní výstava Pod jednou střechou, která bude poprvé vidění od 7. listopadu v Národní technické knihovně. Výstava ukáže příklady přátelství a spolupráce mezi sedmi německými a českými rodinami, které spojuje dům, v němž jedni žili před válkou a druzí v něm žijí dnes. „Chtěli bychom lidem ukázat, že se nemusí bát otevřít dveře, na něž klepe německý návštěvník. Že když se překonají obavy z mýtu „zlých Sudeťáků“, kteří si nárokují jejich domy a chalupy, mohou s původními obyvateli klidně navázat normální vztahy, případně přátelství a navštěvovat se – už se to některým lidem povedlo,“ dodává k výstavě ředitelka spolku Antikomplex Terezie Vávrová.
Pokud budete mít zájem si s pamětníky udělat rozhovor, bude to možné na setkání v Café Jedna (které proběhne před koncertem v sobotu 5.11. od 17.30 hodin). Potvrďte prosím do úterý 1.11. Vaši účast na email smireni2016@gmail.com. Připojte i poznámku, zda se s pamětníky domluvíte německy či nikoli.
Program projektu Smíření 2016:
1.Diskuze na téma Vysídlení Němců po 70 letech. Vyrovnali jsme se s vlastní minulostí?, která se uskuteční ve středu 2. 11. od 18 hodin v kině BIO OKO na Praze 7. Na diskuzi vystoupí starosta Prahy 7 a dříve učitel dějepisu Jan Čižinský, dokumentarista David Vondráček a historik Matěj Spurný.
2. Koncert smíření s výtvarnou instalací akademické sochařky Josefíny Jonášové, nositelky Ceny rektora AVU, který proběhne v sobotu 5. 11. od 19:30 v kostele sv. Antonína na Praze 7. Na koncertě vystoupí sbor Radost Praha a Stamicovo kvarteto, zazní na něm i skladba Elišky Cílkové, nositelky AHUV Prize pro skladatele do 30 let napsaná přímo pro tuto příležitost. Koncertu smíření se zúčastní i samotní vysídlení nebo jejich potomci.
3. Panelová výstava Pod jednou střechou, kterou připravuje sdružení Antikomplex bude od 7. 11. k vidění v Národní technické knihovně na Praze 6. Následně bude putovat po českých městech. Výstava ukazuje osudy a pohledy 14 rodin - 7 rodin, které byly po válce vysídleny ze svých domovů a 7 rodin, které nyní v domech žijí a s vysídlenými se stýkají. Některé z těchto osudů zazní i v pořadu Příběhy 20. století na Českém rozhlase Plus, který je mediálním partnerem projektu.
Sdružení Ackermann-Gemeinde: sdruzeni@ackermann-gemeinde.cz
http://www.ackermann-gemeinde.cz/projektsmireni2016/
Antikomplex: vavrova@antikomplex.cz
http://www.antikomplex.cz/smireni-2016.html
31.10.2016 14:57
Jak opětně se pan Daniel Herman k funkci dostal
Bylo mi ho až líto, jak se k němu někteří lidé chovají, starému dobráku. Když byly volby do poslanecké sněmovny kandidoval za KDU, ale … zvolen nebyl. A tak se rozhodl kandidovat do Senátu. A snažil se, jak mohl. Výsledek však byl stejný. Senátorem se nestal. Voliči jej nechtěli v Poslanecké sněmovně PČR, ani v Senátu. A právě tento opakovaný projev vůle lidu měl být vzat ústavními činiteli na vědomí a plně respektován. Žádnou další funkcí v republikovém státním mechanismu by neměl pan Daniel Herman získat.
A skutečně nějakou dobu se musel tento pán soustředit pouze na funkci předsedy Sdružení Ackermann – Gemeinde, jíž, samozřejmě „velmi úspěšně“, vykonává několik roků. Místo vděku za to sklízí od některých „nelidů“ jen kritiku. Dokonce někteří z nich svého času tvrdili, že je velmi blízce spřízněn se „sudetoněmeckým landsmanšaftem“ přes mnichovskou Ackermann – Gemeinde. Jako kdyby nevěděli, že mnichovská a pražská AG jsou samostatnými spolky. Že pořádají společné sjezdy, na nichž volí společné spolkové vedení, přece nic neznamená. Důležité je, co si napíši do stanov. I do Bavor si mohl pan Herman zajet. Je tam známou veličinou. Jeho projev, který v r. 2016 pronesl na sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, jej kvalifikoval do extra ligy sudetomilů. Jeho „vážení krajané“ dovedli ocenit zvlášť vstřícná slova na jejich adresu. Ale nejen oni. Dokonce pan Frank-Walter Steinmeier, prezident Německa, mu udělil vysoké vyznamenání.7. září 2020 Christoph Israng, německý velvyslanec v ČR, předal D. Hermanovi Velký spolkový kříž za zásluhy s hvězdou.
Vysoké uznání se dostalo v roce 2008 také panu Petru Pithartovi, kterému německý spolkový prezident Horst Köhler udělil Velký kříž za zásluhy s hvězdou a šerpou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo. Nejde zapomenout ani na Cyrila Svobodu, jenž též obdržel Velký záslužný kříž s hvězdou a šerpou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo.
A tak se pan D. Herman dostal do „vysoké“ společnosti. Tento postup vede i k zapomnění jeho dalšího významného činu – koupi prasečáku v Letech. Ale to je již dávno. Jako ministr kultury ve vládě ČR se zhostil tohoto úkolu, jímž byl pověřen premiérem Sobotkou, výtečně. Ale všichni dobře víme, jak lidé jsou často závistiví. A právě tito na jeho slavný čin nemohou zapomenout. Tvrdí, kromě dalšího, že prasečák koupil za předraženou cenu, snad dokonce téměř dvojnásobnou.
Ale nyní opět ke slavné stránce života pana D. Hermana. Jako dlouholetý osvědčený staviteli mostů a příkladný bojovníka za česko – německé smířeni obdržel na letošním sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu Evropskou cenu Karla IV. Škarohlídové namítají, jak je vůbec možné, že potomci těch, kteří ruku v ruce s německými nacisty nám rozbili republiku a poté spoluvládli v „protektorátu“ tvrdou a krvavou rukou, si přivlastnili jméno Karla IV., o němž je známo, že měl v lásce země Koruny české a český lid. Kdo z nás vůbec ví, že jeho matkou byla Eliška z rodu Přemyslovců?
Samozřejmě doma, v ČR, byl a je pan Herman hodnocen jinak. Proto ty jeho neúspěchy v dvojích volbách, proto ta delší prodleva, než opět nějakou funkci nabyl. Dalo by se říci, že doma prorokem se nestal a ani jím být nemůže, spíše naopak. Ale přesto, jak dnes můžeme vidět, nějaká dobrá duše se vždy najde, aby pomohla panu D. Hermanovi do křesla. Kdo byl tím dobrákem? No, přece paní Helena Válková z ANO. V současnosti tato dáma, která se již dříve proslavila nejen výrokem, že Čechům se za protektorátu tak moc nestalo, je vládní zmocněnkyní pro lidská práva. Nominaci pana Hermana do funkce člena Rady vlády pro lidská práva navrhla právě ona. A vláda návrh schválila. Nezapomeňme, že v tomto divadélku sehrál svou rozhodující úlohu principál A. Babiš, který se, jak pozorujeme, časem stává stále více „pružnějším“. To mu opět pomohlo při řešení kauzy plukovníka Koudelky z BIS. Jmenovat ho opětně do funkce na další období? To přenechá pan premiér vládě vzešlé z říjnových voleb. Na to, co všechno má pan Koudelka „na svědomí“, je to řešení skutečně velkomyslné.
Máme se od pana Hermana opět na co těšit. „Potěšil“ nás však tím, že se bude věnovat především romské problematice. Zaměří se, podle vlastních slov, však i na pronásledování členů duchovního hnutí Fa-lun-kung a pronásledování křesťanů v Číně. Je nám však velmi líto, že nemluvil o diskriminaci a násilí vůči křesťanům i jinde ve světě, jež v poslední době roste. Vzhledem k tomu, že pan Herman není sinolog, doufáme, že svou pozornost upne i na jiné křesťany, kteří pro svou víru ztrácejí i životy. Z některých statistik se můžeme dozvědět, že v dnešním světě, že právě křesťané patří k těm nejpronásledovanějším. Kvalifikace pan D. Hermana, vystudoval teologii, je pro to jako stvořená. O „zábavě“ migrantů např. ve Francii zapalovat kostely, napadat Židy, kteří zemi z důvodu stále rostoucího nebezpečí opouštějí, a dokonce vraždit učitele a kněze, jsme zatím neslyšeli nic. Že by na ně zcela zapomněl? A co afričtí křesťané a křesťané syrští a další, kteří umírají z důvodu, že muslimští teroristé mají v úmyslu od nich „vyčistit“ území, kde vládnou nebo vládnout chtějí? Asi pro velké starosti s česko-německým smířením na pronásledované křesťany zapomíná. Zatím?
Je zde však ještě jeden problém. Je přece zcela přirozené, že smiřovat se mají především lidé žijící v jednom národním společenství, tedy Češi s Čechy. Náš národ je rozdělený. Po alespoň částečném překonání tohoto stavu, kdy národní jednota se bude obnovovat, je možné začít uvažovat o smiřování s jiným národem, např. Čechů s Němci. Nic nevíme o tom, že by se pan Herman nějak v odstraňování důvodů našeho rozdělení angažoval. Ale nejen to! Svou činností, jak jsme přesvědčen,i přispívá k prohlubování propasti uvnitř našeho národa. A to je velmi špatné…
Lze se však důvodně obávat, že v jakékoliv funkci bude pan Herman zanechávat své těžko smazatelné stopy. Tam, kam šlápne, vše dobré zadusí a růst plevele povzbudí. Jak by bylo od něj šlechetné, kdyby se konečně začal živit vlastní prací „na vlastní noze“ a přestal vyhledávat další a další funkce, zabezpečující mu vysoký životní standard. I v Česko-německém diskusním fóru je pater vyklouz jako doma. Ani zde nejsou ve středu jeho zájmu české národní a státní interesy. Ostatně, jak by také mohly být, když desetiletí o ně nedbá a prosazuje obvykle řešení je poškozující.
Abychom se pana D. Hermana přece jenom zastali, odmítáme tvrzení, ať již to říká kdokoliv, že kozel se stal zahradníkem. Je to jasné i z logického hlediska. Návrh udělat z kozla zahradníka by naše vláda v čele s panem premiérem A. Babišem přece nikdy neodsouhlasila. Nebo že by byla uvedena v omyl?
Ale ať již je tomu jakkoliv, souhrnně můžeme říci, že tento pán není z nás a s námi nikdy nebude. Vezměme tuto skutečnost na vědomí a přestaňme si o něm dělat iluze.
Nebezpečí, které od něj, a podobných lidí, hrozí, nepodceňujme! V současnosti, jak jsme přesvědčeni, jej nemůžeme již jen přehlížet, švejkovat, ale musíme této hrozbě čelit. Dr. O. Tuleškov
Sdružení Ackerman-Gemeinde je česko-německou organizací
Jejím předsedou je D. Herman. Další členy vedení můžete vidět na fotografii předsednictva SAG, jež je přiložena k předcházejícímu článku.
Dobře si přečtěte článek "Sociální příspěvek tzv. „50-Euro-Hilfe“ jako vyjádření úcty německé menšině v České republice". Toto podporu dostávají příslušníci německé menšiny v ČR. Jako důvod je uvedeno, že chudáci Němci byli po r. 1945 diskriminováni atd. O českých důchodcích členech SAG, ani slovo. Zřejmě tuto pomoc nedostávají.
Chci se zeptat, zda Češi
nebyli 6 let diskriminováni Němci v době tzv. protektorátu. Měli
jsme menší příděly potravin než Němci. Naše mládež byla
zčásti podvyživená a nemocná.
V květnu 1945 Němci
zmasakrovali Květnové povstání českého lidu. Zabili nebo
zavraždili, včetně v průběhu Pražského povstání, na 8 tisíc
našich lidí. Části Prahy poničili. Když poslední ozbrojené
německé bandy vyháněli Rusové z Prahy, zbyla po nich strašná
spoušť, tisíce mrtvých a raněných.
Po květnu 1945 jsme si vzali naší zem opět do svých rukou. Slovensko bylo silně zničené. Dokonce byla postižena i část Moravy. Neměli jsme jídlo, léky, nebylo kde bydlet. Několik let jsme trpěli nedostatkem. Měli jsme dále potravinové lístky. Němci zabili nebo zavraždili 360 tisíc našich spoluobčanů. Vykradli naší republiku, poničili jí.
A my, Češi, nemáme právo na
náhradu škod, které nám Němci způsobili, nemáme nárok na to,
co nám léta kradli a odváželi si do rajchu? Proč Němci nám
nezaplatí válečné reparace ve výši 360 miliard předválečných
korun, abychom i my mohli přilepšovat těm důchodcům, kteří ve
svém mládí prošli "dobrodiním" tzv. protektorátu a
těžkých prvních poválečných let? Na to vše máme nárok. Oni
to ví, ale nedbají.
Jak bychom našim německým spoluobčanům přáli tuto pomoc, pokud by SRN, nástupnický stát nacistického rajchu, zaplatila nám miliardy korun, ve vyjádření dnešní hodnoty jde asi o 3,5 bilionů korun, jež nám stále dluhuje na reparacích. Dosud jsme od ní dostali pouze 0,4 % z celkové částky a to je ostudné.
Zdá se mi, že opět Češi, a to na územní ČR, jsou viditelně diskriminováni ve srovnání s příslušníky německé menšiny. Je to nejen nehumánní, ale i nekřesťanské, nespravedlivé. SAG je prostředníkem toho všeho. To nevrhá, jak jsem přesvědčen, dobré světlo na něj. Mýlím-li se v něčem, rád se nechám poučit.
J. Skalský
Daniel Herman je „slavný“
Zatím však není předsedou Ackermann-Gemeinde, jak někteří autoři psali nebo dokonce píší. A doufejme, že ani nebude. Tak vysoko se nedostane.
Herman předsedá Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG), které sídlí v Praze. Ackermann-Gemeinde (AG) je sídlem v Mnichově. Jejím spolkovým předsedou je Martin Kastler. Ten má ještě další funkci. Je ředitelem zastoupení nadace Hannse-Seidela v ČR. Býval poslancem Evropského parlamentu (CSU).
Z formálně-právního hlediska jsou SAG a AG samostatnými subjekty. Jak to vypadá ve skutečnosti? Říšské ( jinak celoněmecké) sjezdy pořádá AG a SAG společně. Volí společně také spolkové orgány, zejména spolkového předsedu.
AG je, vedle Seliger-Gemeinde a Witikobundu jednou ze základních složek tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL). Prostřednictvím AG se dostává SAG k SL. Volně bychom mohli mluvit o zprostředkovaném členství, které faktické vztahy víceméně potvrzují. S jistou nepřesností bychom mohli označit D. Hermana za zprostředkovaného (nepřímého) člena SL.
K spolku SAG
Původ
Spolek Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG) vznikl na počátku roku 1999 v České republice nejdříve jako občanské sdružení. Navazuje na působení německého spolku působícího od roku 1946 nejdříve ve SRN a později i v Československu – Ackermann Gemeinde (AG se sídlem v Mnichově). SAG se hlásí k morálnímu odkazu tohoto spolku a k jeho nejlepším tradicím. Název Ackermann-Gemeinde je odvozen od literárního díla ze 14. stol. „Ackermann aus Böhmen“/„Oráč z Čech“ (Vyšehrad, 1994), které napsal Jan ze Žatce, rodák ze západních Čech a notář Nového Města Pražského.
Ze stanov SAG
Název a účel spolku
Název organizace zní Sdružení Ackermann-Gemeinde, z. s. (dále jen SAG). Účelem SAG je přispívat ke konstruktivnímu utváření Evropy. Činí tak u vědomí staletí trvajících společných dějin Čechů a Němců. Proto se svojí prací zasazuje o uchování společného kulturního dědictví a o smíření obou národů. Při své práci vychází z křesťanských zásad. Podstatným úkolem organizace je také sociální a charitativní činnost jako jeden ze základních postojů křesťana.
SAG zve ke členství nejen křesťany, ale i ty občany, kteří se chtějí zasazovat o mírové soužití v Evropě. SAG úzce spolupracuje se spolkem Ackermann-Gemeinde v SRN i s jinými sobě blízkými organizacemi v České republice a v zahraničí…
Zjednodušeně můžeme říci, že SAG je prodlouženou rukou a hlásnou troubou SL v ČR. J. Skalský
Více zde: http://www.ackermann-gemeinde.cz/stanovy/
Více zde: http://www.ackermann-gemeinde.cz/o-nas/
Akermanisté již před lety v Plzni drželi celoněmecký sjezd
Již opakovaně o tom mluvil B. Posselt na sjezdech tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL). H. Seehofer tento úmysl vidí jako velkolepý. Ale myšlení Čechů, zvláště těch vlasteneckých, je v uskutečnění tohoto plánu brzdí. Někteří čeští vedoucí činitelé v této souvislosti dokonce hovoří o provokaci. Landsmani však dobře vidí, že mají v ČR řadu svých příznivců. Kádeuáci k evropsky, možná i světově, převratné zprávě, že landsmani se sejdou v blízké budoucnosti v bývalé vlasti, mají pozitivní vztah. A to již nedávno změnili vedení. Aby dorostli do skutečných lidovců, ze které se neprávem vydávají, budou muset zřejmě ještě několikrát obměnit své ústřední orgány. Zatím německá karta, kterou hrají, jim přinesla citelné prohry.
Pan Karel Schwarzenberg je zasedáním landsmanů v ČR nadšen. Máme zapomenout na minulost a podpořit předmětnou ideu landsmanů. Od něj jsme samozřejmě nic jiného ani nemohli čekat. Všichni víme, jak proněmecky si tento pán počínal ve funkci ministra zahraničních vztahů. Ale svými slovy nezůstal za žitými činy. Pravděpodobně to bylo v roce 2011, kdy poskytl rozhovor jedné německé novinářce. Tehdy prohlásil o sobě, že se necítí Čechem, že je Böhme. Za ty se považují i někteří landsmani.Tento výrok zůstal pro českou veřejnost téměř utajený. Nebo se doporučovalo o tomto „úletu“ pana ministra zahraničí raději nepsat.
Ale český tisk nepsal i některých „bohulibých“ skutcích pana „knížete“. Kdo z nás dnes ví, že již v republice jsme měly jeden sjezd, říká se mu celoněmecký nebo říšský. Asi před 10 lety se sjeli arkrmanisté z Německa, Rakouska i ČR, aby zasedali na svém společném sjezdu v Plzni. A společně zvolili společné vedení Ackermann-Gemeinde. Že se tohoto sjezdu zúčastni l jak Karel Schwarzenberg, tak i Bernd Posselt, nebylo žádným tajemstvím.
O několik let později Ackerman-Gemeinde uspořádala svůj sjezd v Budyšíně, středisku Lužických Srbů v Německu. Tento sjezd se konal pod záštitou pana K. Schwarzenberga. Pokud jste měli v rukou pozvánku na toto setkání ackermanistů z Německa, Rakouska a ČR, možná jste byli šokováni. Její text je téměř celý v němčině. Ale což, když to Čechům z pražského Sdružení Ackermann-Gemeinde nevadilo, co bychom se my měli rmoutit. Na společném sjezdu bylo opět zvoleno nové společné vedení.
A ještě jednu malou zmínku. Pan ministr K. Schwarzenberg se také zasloužil i o živé kontakty se SL. Hostil je v Černínském paláci. A ty kontakty s Bavorskem, s Horstem Seehoferem, tehdy bavorským ministerským předsedou a patronem „sudetských“ Němců, byly časté a nadmíru dobře hodnocené.
Že na území ČR již landsmani – ackermanisté sněmovali, jsme již téměř zapomněli. Mnozí z nás o tom ani nevěděli, takže tuto informaci si nemohli ani uchovat. Nyní stojíme před realizací plánu SL na konání sjezdu na území ČR. Samozřejmě, že považujeme tento plán za krajně nežádoucí, za provokativní. Pokud budeme mít nadále velkou řadu různých vlasteneckých organizacím, které se nedopracují v dohledné době ke koordinaci činnosti v hlavních směrech, nebude zde organizovaná síla, jež by postupným krokům SL do ČR mohla účinně čelit. K čemu všemu může dojít, si jistě každý dovedeme představit. Nedopusťme, aby své promyšlené plány SL za pomoci českých germanofilů a sudetomilů mohl naplnit!
Dr. O. Tuleškov